PŘÍRODA: Čelisti a jiní zabijáci
ŽRALOK POZNÁ OBĚŤ NA VELKOU DÁLKU [\"./obrazky/zralok.jpg\"]Největší predátor na
světě má tak dokonalé smysly, že se může vydat i za velmi vzdálenou kořistí.
Žralok bílý (lidožravý), který obývá teplá moře celého světa, vnímá zvuky o
nízké frekvenci (například chvění, které způsobuji záškuby ryb poraněných nebo v
nebezpečí) až na vzdálenost 1600 metrů. Na 400 metrů rozpozná ve vodě i nepatrné
množství krve či jiných tělních tekutin. A zrakem v temných hlubinách zaznamená
pohyb na osm metrů. Tento žralok má také vynikajíci mimikry jeho ocelové šedá
kůže na hřbetě dokonale splývá s mořským dnem. Žralok přitom sleduje, co plave
nad ním. Žralok bílý si dokáže udržet tělesnou teplotu o 14 \"C vyšší, než je
teplota vody; v teplých mořích je žralok schopen samozřejmě vyšší akcelerace.
Jakmile si žralok vyhlédl oběť, zaútočí na ni zespodu. Oči si před poškozením
zmítající koňští chrání tak, že je před útokem otočí v očních jamkách. Receptory
na jeho rypci rozpoznávají nepatrné elektrické proudy, které vycházejí ze
stahujících se svalů kořisti. Otevřená ústa nesou řady ostrých zubů. Žralok svou
kořist prvním kousnutím ochromí a hned ji zase pustí; zřejmě se chrání před
zraněním. Teprve pak se do kořisti opravdu zakousne vykusuje velké kusy masa
tak, že prudce škube hlavou a celým tělem ze strany na stranu. PAVOUK ČÍHA NA
KOŘIST V ZÁVĚSU V dunách australské Simpsonovy pouště nejsou žádné přírodní
štěrbiny, a tak si někteří pavouci dělají své vlastní. Vyhloubí si v písku
širokou vodorovnou rýhu, která na konci přechází do podlouhlé, zužující se
komůrky. Písek se stále sesýpá, a tak se stěny rýhy sklánějí pod uhlem 20°.
Vlastní komůrku ale má pavouk ve větši hloubce, kde už je písek vlhči a nesype
se. Hotový příkop je asi 10 centimetrů široký, 15 centimetrů hluboký a je to
vlastně past na mravence. Pavouk před ústím komory navrší malou písečnou dunu
odkládá na ni vyhrabaný písek. Mravenec vyšplhá po mírném svahu vzhůru a po
strmé straně sklouzne rovnou do jámy. LEVHART NA KOŘlST ČÍHÁ A PAK VYRAZÍ JAKO
BLESK Levharti loví různým způsobem, Není proto divu, že obsadili různá
prostředí a jsou to vůbec nejrozšířenější velké kočkovité šelmy na světě.
Levhart žijící v Africe i Asii může běžet až rychlosti 70 km/hod., ale nedokáže
to déle než na vzdálenost asi 200 metrů. Ke kořisti se proto musí většinou
nepozorovaně připlížit. Na afrických savanách levharti číhají například v
korunách kapinic a vyhlížejí pod sebou kořist. Když pak nějaké zvíře prochází
pod stromem, levhart na ně skočí. V noci loví levhart sám snaží se ke kořisti
připlížit co nejblíž. Pak se na krátkou vzdálenost bleskurychle rozběhne a
většinou nemine. Jestliže nedokáže svou kořist spořádat najednou, vytáhne si
její zbytky na strom, kam na ni ostatní predátoři nemohou. Levhart dokáže vynést
kořist těžkou jako on sám až devět metrů vysoko Zdroj: Neviditelný pes
ŽRALOK POZNÁ OBĚŤ NA VELKOU DÁLKU
Největší predátor na světě má tak dokonalé smysly, že se může vydat i za velmi vzdálenou kořistí. Žralok bílý (lidožravý), který obývá teplá moře celého světa, vnímá zvuky o nízké frekvenci (například chvění, které způsobuji záškuby ryb poraněných nebo v nebezpečí) až na vzdálenost 1600 metrů. Na 400 metrů rozpozná ve vodě i nepatrné množství krve či jiných tělních tekutin. A zrakem v temných hlubinách zaznamená pohyb na osm metrů.
Tento žralok má také vynikajíci mimikry jeho ocelové šedá kůže na hřbetě dokonale splývá s mořským dnem. Žralok přitom sleduje, co plave nad ním.
Žralok bílý si dokáže udržet tělesnou teplotu o 14 \"C vyšší, než je teplota vody; v teplých mořích je žralok schopen samozřejmě vyšší akcelerace.
Jakmile si žralok vyhlédl oběť, zaútočí na ni zespodu. Oči si před poškozením zmítající koňští chrání tak, že je před útokem otočí v očních jamkách. Receptory na jeho rypci rozpoznávají nepatrné elektrické proudy, které vycházejí ze stahujících se svalů kořisti. Otevřená ústa nesou řady ostrých zubů. Žralok svou kořist prvním kousnutím ochromí a hned ji zase pustí; zřejmě se chrání před zraněním. Teprve pak se do kořisti opravdu zakousne vykusuje velké kusy masa tak, že prudce škube hlavou a celým tělem ze strany na stranu.
PAVOUK ČÍHA NA KOŘIST V ZÁVĚSU
V dunách australské Simpsonovy pouště nejsou žádné přírodní štěrbiny, a tak si někteří pavouci dělají své vlastní. Vyhloubí si v písku širokou vodorovnou rýhu, která na konci přechází do podlouhlé, zužující se komůrky. Písek se stále sesýpá, a tak se stěny rýhy sklánějí pod uhlem 20°. Vlastní komůrku ale má pavouk ve větši hloubce, kde už je písek vlhči a nesype se.
Hotový příkop je asi 10 centimetrů široký, 15 centimetrů hluboký a je to vlastně past na mravence. Pavouk před ústím komory navrší malou písečnou dunu odkládá na ni vyhrabaný písek. Mravenec vyšplhá po mírném svahu vzhůru a po strmé straně sklouzne rovnou do jámy.
LEVHART NA KOŘlST ČÍHÁ A PAK VYRAZÍ JAKO BLESK
Levharti loví různým způsobem, Není proto divu, že obsadili různá prostředí a jsou to vůbec nejrozšířenější velké kočkovité šelmy na světě. Levhart žijící v Africe i Asii může běžet až rychlosti 70 km/hod., ale nedokáže to déle než na vzdálenost asi 200 metrů. Ke kořisti se proto musí většinou nepozorovaně připlížit. Na afrických savanách levharti číhají například v korunách kapinic a vyhlížejí pod sebou kořist. Když pak nějaké zvíře prochází pod stromem, levhart na ně skočí.
V noci loví levhart sám snaží se ke kořisti připlížit co nejblíž. Pak se na krátkou vzdálenost bleskurychle rozběhne a většinou nemine. Jestliže nedokáže svou kořist spořádat najednou, vytáhne si její zbytky na strom, kam na ni ostatní predátoři nemohou. Levhart dokáže vynést kořist těžkou jako on sám až devět metrů vysoko
Zdroj: Neviditelný pes
Sdílet článek na sociálních sítích